Náš příběh

Chovu osmáků se věnujeme již od roku 2003, kdy jsme si pořídili našeho prvního osmáčka Argonka. Do té doby jsem měla jen morčátka a chtěla jsem nějakou změnu. Přišla jsem na to, že existuje něco mezi myší, veverkou a klokanem...Osmák degu, prý tulivý, chytrý, zábavný a společenský, tak proč ne (po letech chovu opravdu mohu potvrdit, takový skutečně je).

V té době osmák degu nebyl v ČR vůbec známý jakožto domácí mazlíček. Paní ve zverimexu nám Argonka prodala jako samečka, až poté jsme časem zjistila, že se vlastně jedná o samičku díky zahraničním serverům. Nicméně jméno už mu zůstalo. Po pár dnech doma si Argonek zvykl a nezapomenu na ten okamžik, kdy mi poprvé zvedl pacičku, když sem ho poškrabala na krčku. Tady vznikla naše záliba v těchto kouzelných domácích mazlíčcích. Argonek byl opravdový mazel a neskutečně chytrý. Člověk si říká, vždyť je to jen myš, ale skutečně není - jsou velice chytří, zvídaví a mazliví. Argonkovi jsem se hodně věnovala a on se mi odvděčoval svou láskou. Pokaždé, když běhal po obýváku, tak jsem s ním hrála na honěnou a ho to hrozně bavilo. A když jsem si náhodou dovolila na chvilku sednout na gauč, okamžitě stál pode mnou a koukal, ať už si jdeme hrát, popřípadě mi vyběhl po nohou a nechal se chovat.

Samozřejmě jsme si říkali, že by bylo fajn odchovat malé, tak jsme koupili samičku (Nelinku) a mláďátka žádná, tak jsme si pořídili ještě jednu (Blešku) a stále nic. Není divu, měli jsme najednou doma tři holky. Od známého jsme dostali našeho prvního samečka (Ferdíka), opravdu většího mazlíka jsem v životě neviděla. Byl schopný mi spinkat v rukávu klidně půl dne. Tak jsme postupně holčičky připouštěly od té nejmladší až po nejstaršího Argonka. U všech se bohužel odehrál stejný tragický příběh. Holky byly březí, velké bříško a vždy kolem termínu porodu nastal problém a nebyly schopné porodit, poté dostaly záněty a my jsme byli nuceni je nechat u veterináře uspat. Víte jaká je to rána, když se člověk těší konečně na prcky a místo prcků přijde o svého mazlíčka. Nejprve jsme si mysleli, že je chyba u samečka, ale později zkušenostmi a spoustou načtených publikací a konzultací u veterinářů jsme zjistili, že u osmáků (platí to tedy i u morčat) dochází po roce k tomu, že se jim kalcifikují pánevní kosti, ty tak srostou a samička není schopná porodit (nebo má velké komplikace při porodu). Proto je velmi důležité, pokud chcete mít miminka, samičku připustit nejpozději ve věku jednoho roku, ideální je po půl roce. Někteří „chovatelé“ osmáčky připouští i dříve, což je hrůza, protože nemají potřebnou váhu a nejsou k odchování potomků vyspělý, pak se může stát, že to taky nepřežijí, jsou to prostě ještě mláďátka.

I po nezdarech, se nám jednoho dne úspěšně rodinka rozrostla díky Dráčkovi a Amynce. Když jsem poprvé uviděla těch 7 trpaslíků, bylo to něco neskutečného. A co víc mě překvapovalo, jak se krásně o ně Amynka starala. Z tohoto vrhu jsme si nechali tři prcky, já si nechala nejmenšího chlapečka Kryštofka, moje mamka nejmenší holčičku Amálku a babička nejkrásnějšího samečka Filípka, který měl skutečně nádhernou barvu až téměř do černa. Tím se vlastně stala celá naše rodina milovníky těchto tvorečků. Můj manžel poznal až Kryštofka a okamžitě se do osmáků také zamiloval a v současné době je snad do nich ještě větší „blázen“ než já. Dělá jim klece, hraje si s nimi a prostě už si také neumí život bez nich představit. A jak mi jednou řek: „Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít doma myši a ještě hůř, že je budu mít tak moc rád.“

A co dál? Samozřejmě jsme chtěli s manželem pro Kryštofka „manželku“. A v té době už jsme věděli něco o tom, že existují barevné mutace, i když v ČR se o tom zatím moc nevědělo. Manžel zapátral a já dostala k narozeninám nádherný dárek, sehnal mi v dubnu 2011 strakatou Polynku. Byla nádherná a neskutečně ochočená. Chodila za námi na zavolání. Když běhala venku, jakmile byl čas jít zpět do klece, tak stačilo říct „Polynko, jdeme domů!“ a Polynka nám vyskočila sama na nataženou ruku. Uměla se točit dokolečka na povel, chodit slalom mezi překážkami a skákat na cokoli, na co člověk ukázal. Vychovala nám nádherné potomky ze dvou vrhů. Z prvního vrhu jsme si nechali Koblížka (také holčička - když ona byla jako malá jako pocukrovaný čerstvý koblížek, a tak ji to jméno zůstalo) a Žofinku. A při druhém vrhu jsme teprve zjistili, jak jsou neskutečně starostliví. Když Polynka rodila, tak jí holky pomáhaly, a potom jak se staraly o ty prcky, to bylo fakt neskutečné. Hlavně teda Žofinka, ta by za ně snad i dýchala, kdyby to šlo. Nelekejte se tedy, když uvidíte, jak dospělý osmák drží mládě v zubech, nejspíš se ho snaží schovat či vrátit do hnízda. Když začala mít Polynka problémy se zoubkama, bylo nám jí líto, ale dělali jsme vše pro to, aby s námi byla co nejdéle. Každý asi ví, že veterinární péče není nejlevnější, ale co bychom pro tu naší malou Polynku neudělali. O veterinární péči a našich zkušenostech se dozvíte v jiné kapitole Těch posledních pár dní bylo opravdu těžkých. Ale to je vždycky, pokud k tomu zvířátku máte nějaký vztah. Jak se ukázalo, Polynka měla nádor v nosánku a jednou ráno už na zavolání nepřiběhla… Nevěřili byste, jak těžce to nesly zejména nejstarší dcery od Polynky, zde byly patrné velice silné vazby a rodinné pouto, které osmáky stmeluje.

V létě téhož roku (2014) nám tři březí samičky (Šmudlinka, Ťapka a nejmladší Šálinka) porodily spoustu krásných trpaslíků. Neodolali jsme a tři jsme si nechali. Krásnou Tečku, která zůstala se svojí maminkou a chvíli žila i s prababičkou Amynkou, a sourozence od Šálinky Bertíka a Vikynku. Prckové nám dělají radost a na podzim 2014 jsme si z Vídně dovezli naše dva modrásky (blue) a jsou opravdu kouzelní. Už se moc těšíme, až budou mít miminka, snad vše proběhne dobře.